K problému formování národní identity a vzniku národních států na Balkáně

Jan Rychlík Praha.

K pochopení vývoje balkánských národů je nutno si uvědomit zásadní rozdíly, které provázely jejich vznik ve srovnání s národy západoevropskými a středoevropskými. V západní Evropě vývoj probíhal dvěma způsoby: buď nejprve vznikla centralizovaná monarchie a její poddaní se pak postupně stali novodobým národem (Francouzi, Angličané, Dánové, Švédové apod.), nebo došlo na základě určitých prvků (nejčastěji používání stejného literárního jazyka) k sjednocení malých států obývaných stejným etnikem do jediného státního útvaru (Německo a Itálie). Ve střední Evropě byl vývoj jiný: v mnohonárodnostních monarchiích (habsburské či ruské) se nejprve středověké etnické národnosti transformovaly v moderní národy, přičemž jednotícím prvkem nebyla zpravidla existující státní organizace,[1] ale uměle vytvořený spisovný jazyk nebo náboženská příslušnost.[2] Proces tvorby uvedených národů probíhal tak, že národní program, hlásaný inteligencí, byl postupně akceptován širokými vrstvami obyvatelstva, které se postupně stratifikovalo, takže v rámci vznikajícího národa se vytvořila úplná sociální struktura (tj. existovaly zde všechny sociální skupiny). Takto vzniklý národ v další fázi začal požadovat politickou autonomii, přistoupil k budování vlastních politických struktur, a nakonec prosadil v příhodné politické konstelaci vnik vlastního národního státu.[3]

Situace balkánských národů je do značné míry blízká středoevropskému modelu. I balkánské národy se vyvíjely v rámci mnohonárodnostní říše (osmanské), i u řady z nich působil jako národotvorný faktor fakt vědomí minulé (a dávno zaniklé) státnosti.[4] Většina novodobých národů na Balkáně vznikla – podobně jako národy středoevropské a východoevropské - na základě jednotícího umělého literárního jazyka, přičemž silně působil i náboženský faktor.[5] Přesto se vývoj balkánských národů odlišuje. Pro balkánské poměry je totiž charakteristické (měřeno středoevropskými poměry) velké promíšení etnik, které do značné míry komplikovalo vznik moderních národů. Proto na Balkáně v míře mnohem větší než jinde řada lidí zůstala po dlouhou dobu národnostně nevyhraněná a nepřijímala žádnou národní identitu. To umožňovalo „boj o duše“ – a to jak v přeneseném, tak v doslovném smyslu.

Důvody odlišného vývoje na Balkáně jsou především historické povahy. Ve střední Evropě existovalo dědičné feudální vlastnictví půdy ze strany šlechty, resp. katolické církve a to vyžadovalo připoutání poddaných rolníků k půdě. Do vztahu poddaných k vrchnostem až do 18. století stát zasahoval jen minimálně. Migrační pohyby jednotlivých etnik byly tedy relativně malé a celé generace žily tam, kde žili jejich předkové. Při vzniku novodobých národů byla proto etnická území relativně homogenní. Důraz je nutno položit na slovo „relativně“, neboť jak víme, ani střední Evropě nebyl cizí problém národnostních menšin a etnických konfliktů. Ty jsou ovšem v balkánských poměrech mnohem silnější. V osmanské říši, která balkánské národy ovládla ve 14. - 15. století, patřila veškerá půda sultánovi. Pozemková šlechta v evropském smyslu zde neexistovala, sultán půdu pouze přiděloval v podobě lén (timarů) svým věrným dočasně do užívání odměnou za vojenskou či civilní službu.[6] Neprivilegované obyvatelstvo - raja (=stádo), skládající se převážně z podrobených křesťanů (ale původně zahrnující i muslimy, živící se vlastní prací), mohlo žít v říši celkem kdekoliv, neboť jejich ekonomický přínos zůstával pro sultána stejný.[7] Ve snaze zabránit případným vzpourám naopak osmanské úřady prováděly cílevědomé přesuny lidí. Tak např. ve 14. století bylo ještě před definitivním porobením bulharského státu (roku 1396) bulharské obyvatelstvo z Trákie masově stěhováno do Malé Asie a opuštěné území bylo kolonizováno Turky. Paradoxně z hlediska budoucího vývoje nebyly tyto přesuny prováděny z důvodů etnických, ale pouze ekonomických, bezpečnostních a především náboženských. Pro osmanské úřady byla rozhodující příslušnost náboženská, nikoliv etnická, které si vůbec nevšímaly. Privilegovaným a státním náboženstvím byl islám. Osoby, které jej přijaly, měly pak bez ohledu na svůj etnický původ stejně privilegované postavení a stejný přístup ke všem vojenským i civilním hodnostem a úřadům, jako Turci. Muslimové tak tvořili oporu turecké moci a právě proto se osmanská říše snažila vytvářet velké ostrovy muslimů mezi křesťanským obyvatelstvem. Křesťanství bylo tolerováno a v tomto ohledu byla osmanská říše mnohem tolerantnější, než tehdejší západní Evropa. Privilegované postavení však měl řecký patriarchát, který svými duchovními obsazoval i ostatní významné církevní úřady především v Bulharsku, Srbsku a Makedonii. Řekové se postupně stávali jakousi duchovní a ekonomickou elitou osmanské říše. Usazovali se především ve městech a komplikovali tím další národnostní vývoj.

V západní a střední Evropě v zásadě platilo, že změní-li se hranice států, zůstává obyvatelstvo na svém místě a prostě přijímá novou státní autoritu, která jim zaručí jejich předchozí práva. Poddané vesnické obyvatelstvo v tom nevidělo nic divného, neboť bylo na tento postup zvyklé při prodejích panství, kdy také získávalo novou feudální vrchnost. Ke stěhování obyvatelstva docházelo jen zcela vzácně a to především z náboženských důvodů v důsledku bojů mezi katolíky a protestanty, přičemž ve většině případů museli poddaní rolníci odcházet tajně. Naproti tomu na Balkáně byly rakousko-turecké[8] války již od konce 17. století doprovázeny masovým stěhováním obyvatelstva. Tak např. v důsledku války v letech 1683-1699 se po roku 1690 vystěhovalo velké množství Srbů z Kosova do tehdejších jižních (habsburských) Uher, kde jim císař Leopold I. (1657-1705) zvláštním patentem udělil samosprávu a právo svobodně vyznávat pravoslaví.[9] Zde je také kořen etnických konfliktů v dnešním Kosovu, neboť osmanské úřady kosovské území kolonizovaly Albánci, kteří přijali islám. Po další rakousko-turecké válce, ukončené v roce 1718 mírem v Požarevaci, získala zase habsburská monarchie dočasně západní (tzv. Malé) Valašsko, kam se roku 1726 vystěhovala z tureckého území do té doby silná bulharská katolická menšina.[10]

V osmanské říši musely jednotlivé národnosti žít v určité koexistenci. Rozpory se okamžitě vyhrotily, jakmile se tyto národnosti v 19. století přeměnily na moderní národy. První úder v nově vzniklých balkánských státech vždy směřoval proti turecké menšině, resp. islámskému obyvatelstvu vůbec, které bylo považováno za symbol někdejší turecké nadvlády. V roce 1829 prohrálo Turecko válku s Ruskem. Mírovou smlouvou uzavřenou v Drinopoli (dnešní turecké město Edirne) bylo zřízeno autonomní srbské knížectví, odkud se ale musela na základě dodatečných smluv vystěhovat většina islámského obyvatelstva.[11] Po zřízení samostatného Bulharska roku 1878 začaly bulharské úřady vyvíjet postupně ekonomický tlak na turecké a muslimské obyvatelstvo s cílem přimět je k odchodu do Turecka a zmenšit tak islámskou menšinu.[12]

Vedle vyhánění nábožensky a etnicky odlišného obyvatelstva se běžným prostředkem zeslabování protivníka stala také fyzická likvidace civilních osob. Tuto špinavou práci v 19. století prováděly při protitureckých povstáních především příslušníci turecké domobrany či islámské milice - bašibozuci. Při povstání Bulharů roku 1876 masakrovali bašibozuci bulharské obyvatelstvo, vypalovali vesnice a prováděli masové popravy obyvatelstva podezřelého z podpory povstalcům. Podobné řeže se opakovaly při povstání v Makedonii v srpnu 1903: bašibozuci vypálili 203 obcí, popravili kolem pěti tisíc osob a vyhnali ze svých domovů na 70 000 osob. Dalších 30 000 lidí se zachránilo útěkem do Bulharska. Při protitureckém povstání ve východní Trákii, které vypuklo rovněž v srpnu 1903, bylo vypáleno 66 obcí, popraveno 2565 osob a do Bulharska uteklo 20 000 lidí.[13]

Etnické spory bylo možno dočasně tlumit tam, kde existovala silná centrální moc, nebylo je však možno eliminovat. Příkladem může být vývoj v Bosně, která byla od roku 1878 okupována Rakouskem-Uherskem při zachování formální svrchovanosti osmanského sultána.[14] V Bosně žili katoličtí Chorvaté, pravoslavní Srbové a národnostně nevyhraněné slovanské obyvatelstvo, které přijalo islám (toto obyvatelstvo bylo v 70. letech 20. století uznané v Titově Jugoslávii za samostatný národ[15]). Rakousko-uherská okupace svým způsobem udržovala rovnováhu: zabránila vyhnání muslimského obyvatelstva, ke kterému by jinak zřejmě došlo podobně jako v sousedním Srbsku, nedovolila Srbům spojit se Srbskem ani Chorvatům připojit se k autonomnímu Chorvatsku tvořícímu součást uherské části monarchie či k Chorvatům žijícím v předlitavské Dalmácii a Istrii.[16] Jakmile ale v roce 1908 Rakousko-Uhersko Bosnu a Hercegovinu anektovalo, národnosti se začaly bouřit: Chorvati anexi vítali, protože v ní viděli krok ke sjednocení s Chorvaty v Předlitavsku a v Uhrách, Srbové a muslimové ji odmítali, protože znamenala v prvním případě překážku při sjednocení se Srbskem, v druhém ohrožení muslimského charakteru země. Sarajevský atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda v létě 1914 pak vyvolal mimo jiné i masové pogromy bosenských muslimů a částečně i Chorvatů proti pravoslavným Srbům. „Pacifikační akce“ rakouské armády proti Srbům v Bosně spojené s masovými popravami[17] jsou jen předobrazem podobných akcí v letech 1941-1945 a 1991-1995.[18]

Se vznikem samostatných balkánských (s výjimkou Albánie převážně křesťanských) států se národnostní spory ještě zkomplikovaly. Promíšení obyvatelstva v době osmanské říše vylučovalo možnost vytýčení smysluplných hranic mezi novými státy na etnickém principu. Všechny nové státy aspirovaly na spojení všech svých národních příslušníků[19] (resp. všech osob, které za své národní příslušníky považovaly), což však objektivně muselo při heterogenitě obyvatelstva ke konfliktům. Na hranice historické, staré pět set let a i před tím neustále se měnící, nebylo možné se u nově vzniklých států odvolávat, byť příslušnost jednotlivých sporných území k starým středověkým státům byla často uváděna jako argument, proč toto území má nyní náležet ke státu novému. Koncept stejných práv a povinností pro všechny občany bez rozdílu národnosti a náboženství se sice v balkánských zemích rovněž objevil (v Bulharsku byl např. zakotven v ústavě z roku 1879), avšak v praxi zcela selhal. Státy Balkánu se vyvíjely na etnickém principu, přičemž nikdo nechtěl být příslušníkem menšiny v sousedním státě.

Důsledky snah sjednotit všechny své národní příslušníky v jednom státě se projevily v plné míře během balkánských válek: když v první balkánské válce 1912-1913 spojené armády Bulharska, Řecka, Černé Hory a Bulharska vytlačily Turky z Makedonie, ukázalo se, že se nedokáží dohodnout o jejím rozdělení. Spor vypukl především mezi Bulharskem na jedné a Srbskem a Řeckem na druhé straně a vyvrcholil druhou balkánskou válkou (1913), ve které na jedné straně bojovalo Bulharsko a na druhé jeho někdejší spojenci, posílení nyní o Turecko a Rumunsko.[20] Tato válka byla prvním, ale zdaleka nikoliv posledním konfliktem mezi balkánskými národy, při které se soupeřící bojující pokusily vyháněním obyvatelstva změnit etnický charakter obsazeného území. V prosinci 1912 rozhodla konference velmocí v Londýně, že z bývalých osmanských vilájetů Skadar (Skutari) a Janina bude vytvořen samostatný albánský stát, zatímco Srbsko získalo Kosovo, rovněž do velké míry osídlené Albánci.[21] Důsledkem bylo, že Srbové se odtud okamžitě pokusili vyhnat albánské obyvatelstvo do nově vzniklé samostatné Albánie.[22]

Balkánské války také ukázaly, že územní spory na Balkáně nelze vyřešit vynucenými mírovými smlouvami, protože poražená strana udělá všechno možné, aby získala ztracené území zpět. Charakteristický je v tomto směru spor Srbska a Bulharska o Makedonii. Bulhaři byli sice v druhé balkánské válce poraženi a Makedonie rozdělena především mezi Srbsko a Řecko, zatímco Bulharsku zůstala jen její malá část, tzv. Pirinský kraj, avšak mír nenastal. Vnitřní makedonská revoluční organizace (VMRO), bojující původně za vyhnání Turků, a žádající buď autonomní či samostatnou Makedonii, anebo její připojení k Bulharsku, se obrátila proti Srbům a (v menší míře) i proti Řekům. Čety VMRO útočící z bulharského Pirinského kraje začaly napadat vesnice v srbské části Makedonie. Makedonští „komiti“ vyháněli a zabíjeli srbské rolníky, přepadali srbské četnické stanice a kasárna, přičemž se opírali o podporu bulharsky cítícího obyvatelstva Makedonie. Srbské četnictvo, armáda a polovojenské formace na to odpověděly trestnými výpravami a vypalováním vesnic. Nastal exodus makedonských Bulharů do Bulharska. V roce 1915 (za první světové války) se Bulhaři připojili k protisrbskému tažení Německa a Rakousko-Uherska a vardarskou Makedonii obsadili. Nyní se dočasně karta obrátila a začal zase pro změnu hon na Srby, při kterém asistovala i VMRO. Metody byly stejné, jako dříve u srbských úřadů. Když Bulharsko spolu s Německem v roce 1918 válku prohrálo a vardarská Makedonie připadla opět Srbsku, resp. Jugoslávii (oficiální název tehdy zněl tehdy Království Srbů, Chorvatů a Slovinců), nastal zase útěk Bulharů, který byl tentokráte ještě větší, než v roce 1913. Jednotky VMRO operovaly s tichým souhlasem Bulharska až do počátku třicátých let, přičemž organizace se mezi časem rozdělila a jednotlivé frakce začaly bojovat mezi sebou. Neustálé boje VMRO s jugoslávskými četníky měly mimochodem za následek zajímavý jev: slovanské obyvatelstvo v Makedonii, o kterém Bulhaři tvrdili, že je bulharské, a Srbové, že je srbské, se začalo formovat jako samostatný makedonský národ. Když v roce 1941 s pomocí nacistického Německa Bulharsko již potřetí obsadilo po porážce Jugoslávie Makedonii a začalo s vyháněním Srbů, ukázalo se po čase, že místní obyvatelstvo cítí do značné míry již makedonsky a neidentifikuje se s Bulhary. V roce 1944, když bylo Bulharsko poraženo ve válce, vznikla na sporném území Makedonská svazová republika v rámci nově se formující federativní Jugoslávie, která rychle dotvořila zatím jen zárodečný svébytný makedonský národ.[23]

Etnické čistky měly v minulosti zpravidla „řetězový charakter“. Příkladem může být situace v egejské (východní) Trákii. Po první světové válce ztratilo Turecko a Bulharsko mírovými smlouvami v Sévres a Neully-sur-seine ve prospěch Řecka rozsáhlá území při Egejském moři. Turecko odmítlo mírovou smlouvu ratifikovat a v krátké válce Řeky porazilo. V důsledku válečných operací počátkem dvacátých let turecké úřady vyhnaly z Malé Asie a některých středomořských ostrovů asi milion Řeků, kteří tvořili již od osmanských dob hlavní obyvatele měst. Turci tím změnili trvale etnický charakter maloasijského pobřeží. Řecká vláda naproti tomu zase vyhnala ve stejné době do Bulharska nejméně 70 000 Bulharů a další tisíce rozptýlila po řeckých ostrovech Na takto „vyčištěném“ egejském pobřeží pak usadila řecké uprchlíky z Malé Asie. Rozsáhlá „výměna obyvatelstva“ mezi Řeckem a Bulharskem ve 20.letech ukázala ještě další věc: v případě podobných přesunů se již většinou původní obyvatelstvo na místo nevrátí a to ani v případě, kdy k tomu má možnost. V roce 1941 totiž po porážce Řecka získalo Bulharsko jako německý spojenec egejskou Makedonii a západní Trákii zpět. Bulharská vláda ihned přistoupila k vysídlování řeckého obyvatelstva a současně rozvinula velkou kampaň mezi bulharskými uprchlíky z počátku dvacátých let, které vyzvala, aby se vrátili domů. Přes veškerou pomoc státu však tato akce skončila krachem.[24] Pochopitelně, že po vrácení území Řecku v roce 1944 nemohla být již o návratu původního bulharského obyvatelstva řeč. Přes peripetie kolem vzájemného vyhánění obyvatelstva po první světové válce a pak v letech 1941-1944 však nutno říci, že – paradoxně právě pro uvedené etnické čistky - dnes jsou vztahy mezi Bulharskem a Řeckem dobré a hranice mezi oběma státy je stabilní. Původní bulharské obyvatelstvo našlo z velké části svůj nový domov v Bulharsku, zatímco maloasijští Řekové se již dávno cítí doma v dnešním severním Řecku.

Druhá světová válka poskytla na Balkáně do té doby nevídaný prostor pro etnické čistky. K největším zvěrstvům docházelo v Jugoslávii. Porážka v roce 1941 a její rozdělení vyvolalo velké etnické čistění především v Chorvatsku a v Bosně. Legitimní chorvatský boj za obnovení vlastní státnosti, v jehož čele po celé meziválečné období stála Chorvatská selská strana (Hrvatska seljačka stranka – HSS) byl využit nacionálně-socialistickým Německem k vlastním cílům. 10. dubna 1941, po obsazení Záhřebu německou armádou, byl vyhlášen Samostatný chorvatský stát (Nezavisna država Hrvatska - NDH). Protože HSS se odmítla na vládě loutkového státu podílet,[25] museli se němci spokojit s jinak do té doby okrajovou krajní nacionalistickou organizací Ustaša (´povstalec), hlásící etnicky čisté „velké Chorvatsko.“ Hlavou státu se stal Ante Pavelić, „vůdce“ (poglavnik) Ustaše, žijící do té doby v exilu v Itálii. Řádění ustašovců proti srbské menšině v Chorvatsku a v Bosně-Hercegovině, jejíž část NDH připojila ke svému území, překonalo snad všechno, co do té doby Balkán viděl. Srbové byli hromadně stříleni, vypovídáni do Němci okupovaného Srbska, nebo vražděni v likvidačním táboře Jasenovac nedaleko Záhřebu.[26] Protisrbským pogromům padlo údajně za oběť 125 000 Srbů. Na druhé straně třeba říci, že srbští nacionalisté nezůstali ustašovcům nic dlužni. Jednotky tzv. četniků generála Draža Mihajloviće začali ve jménu „Velkého Srbska“ frontální útok proti chorvatské menšině jak v Srbsku, tak v Bosně. Jednotky operovaly i v Makedonii a Bulhary okupovaném Pomoraví, ba dokonce i v Chorvatsku.[27] Ani muslimové v Bosně nezůstali „stranou“: část z nich hodlala realizovat své autonomistické plány mimo Nezávislý chorvatský stát. Kromě toho z bosenských muslimů Německo vybudovalo zvláštní dobrovolnické jednotky SS, vyznačující se neobyčejnou brutalitou především vůči srbskému obyvatelstvu.[28] Došlo samozřejmě znovu i na Kosovo, které bylo po pádu Jugoslávie spolu se západní Makedonií připojeno z větší části k Italy ovládané Albánii. Tato „Velká Albánie“ znamenala vlastně realizaci starých albánských snah pocházejících ještě z 19. století, i když je paradoxem, že se tak stalo v době, kdy (od roku 1939) ani samotná Albánie nebyla svobodná. Albánský tlak se okamžitě projevil v etnickém čištění Kosova od Srbů a Makedonie od Makedonců. V roce 1943 Itálie kapitulovala a území „Velké Albánie“ ovládlo Německo. To z Albánců začalo vytvářet dobrovolnickou divizi SS-Skanderbeg, vyznačující se rovněž nebývalou brutalitou proti nealbánskému obyvatelstvu. Jednotky albánských dobrovolníků (tzv. balistů) bojovaly na straně Německa proti Titovým partyzánům téměř až do konce války.[29]

Je nutno říci, že Titova komunistická Jugoslávie udělala zřejmě v rámci možností maximum pro spolužití národů. Pokusila se překonat tradiční snahy o zahrnutí všech národních příslušníků pod vládu jednoho národního státu vytvořením širší federace. Plány balkánské federace ovšem existovaly již dávno před Titem[30] a měly být původně podstatně širší. Ostatně, i Titem plánovaná federace měla původně zahrnovat i další balkánské státy - Bulharsko a Albánii. Základní Titova myšlenka byla poměrně jednoduchá a byla vyjádřena následujícím heslem: „Silná Jugoslávie vyžaduje slabé Srbsko.“ Z uvedeného důvodu byla obnovena formálně státnost Černé Hory, zřízena Makedonie jako svazová republika a v rámci Srbska zřízeny dvě autonomní oblasti – Kosovo-Metohija a Vojvodina. Zároveň byla zřízena jako svazová republika i Bosna-Hercegovina coby mnohonárodnostní útvar a Srbové byli prohlášeni druhým konstitutivním národem v Chorvatsku. Podle Titových představ se měly v nové Jugoslávii jednotlivé nacionalismy vyrovnávat. Na rozdíl od SSSR, kde existovala zcela nepokrytě ruská hegemonie (a který i okolní svět vnímal jako Rusko) nelze Titovu Jugoslávii chápat jako „velké Srbsko“. V rámci Jugoslávie byly všechny nacionální ideologie (včetně srbské) potlačovány ve prospěch ideologie „nového jugoslovenství“. Jugoslávská federace mohla ovšem fungovat jen do té doby, dokud v jejím čele stát Tito, který dokázal tlumit jednotlivé protivy. Nejkomplikovanější přitom zůstávala situace právě v Kosovu, kde Albánci i přes kulturní autonomii nikdy svou příslušnost k Jugoslávii neuznali a nevzdali se myšlenky sjednocení s Albánií a to navzdory mnohem horší životní úrovni a mnohem represivnějšímu režimu v této zemi. V šedesátých a v sedmdesátých letech kosovští Albánci skupovali srbskou půdu a prováděli četné sabotáže na majetku srbských rolníků s cílem vypudit je z Kosova do Srbska, což se jim v zásadě dařilo. K tomu přistupoval i vyšší populační přírůstek albánského obyvatelstva.[31]

Bez ohledu na nedostatky a národnostní konflikty v Jugoslávii je třeba říci, že v ostatních balkánských zemích byly národnostní poměrně všeobecně mnohem horší. V tomto ohledu nebyl rozdíl mezi komunistickými a nekomunistickými státy. Turecko odmítalo uznat existenci jakýchkoliv národnostních menšin. Řecko – ať už v období vojenské diktatury nebo po obnovení demokracie – zase odmítlo uznat existenci makedonské menšiny, nepřiznalo jí žádná práva a snažilo se ji násilně helenizovat, což se v zásadě povedlo. Ceauşescova diktatura v Rumunsku se pokusila přestěhovat maďarskou menšinu do měst a tak ji rozptýlit,[32] Živkovova diktatura v Bulharsku se zase pokusila násilně asimilovat tureckou a muslimskou menšinu a když se to nepovedlo, vyhnala v letech 1988-1989 344 000 Turků a bulharských muslimů (tzv. Pomaků) do Turecka.[33] Všechny státy se snažily vytvořit umělou cestou státní politický národ, přičemž se odvolávaly na situaci v západní Evropě. Proto byli např. v Řecku Makedonci prohlášeni za „slavonofonní Helény“ či „slovanomakedonce“, či Turci v Bulharsku za „poturčené Bulhary“. V praxi to ale znamenalo, že majoritní etnický národ byl ztotožněn se státním národem politickým, zatímco ostatní etnika byla zbavena jakýchkoliv kolektivních práv. Byla buď podrobena nucené asimilaci anebo vyhnána.[34]

Komunistická diktatura je založena na principu tzv. demokratického centralismu, tj. na bezpodmínečném podřízení nižších složek státního aparátu složkám vyšším. Skutečná federace je naproti tomu založena na dělbě suverenity, protože pravomoci členských států federace nemohou být rušeny nařízeními federálních orgánů. Z uvedeného poznatku vyplývá, že jakákoliv komunistická federace je vždy do značné míry fikcí, protože nemůže existovat bez silné ústřední moci. Proto po Titově smrti, kdy vešla plně v platnost decentralizovaná ústava z roku 1974, nastal postupný rozklad Jugoslávie, který byl pádem komunistických režimů ve střední a východní Evropě pouze urychlen. Rychle se ukázalo, že národnostní rozpory byly po roce 1945 Titem pouze utlumeny, avšak nebyly vyřešeny. Jestliže bereme v úvahu zákonitosti vzniku samostatných států na Balkáně, pak se nám válka v Jugoslávii, která vypukla v roce 1991, jeví poněkud v jiném světle, než v jakém ji podávala západní media. Nešlo o boj demokracie proti komunismu, ale o pokračování v programu vytváření etnicky homogenních národních států, které se na Balkáně utvářejí již od 19. století. Tento program fakticky akceptovaly všechny nástupnické státy. Slobodan Milošević v okamžiku kdy zjistil, že není možné udržet původní Jugoslávii, zvolil program menší „třetí Jugoslávie“, která by byl srbským státem. Byl proto ochoten resignovat zcela na Slovinsko a na etnicky chorvatské a muslimské oblasti, avšak za cenu spojení všech srbských oblastí a likvidace zvláštního statutu Kosova. Podobně program Chorvatského demokratického společenství (Hrvatska demokratska zajednica - HDZ) Franja Tudjmana předpokládala, že v budoucnu bude možné spojit do nezávislého Chorvatska všechny Chorvaty, tj. včetně chorvatského obyvatelstva v Hercegovině. Na druhé straně do samostatného Chorvatska měli být pojati „na občanském principu“ i chorvatští Srbové. Muslimská Strana demokratické akce (SDA) Aliji Izetbegoviće sice navenek hovořila o Bosně a Hercegovině jako o občanském státu, v praxi by ovšem v takovémto státě tvořili Muslimové většinu, zatímco Srbové a Chorvati by byli vtěsnáni do menšinového postavení. Jinak řečeno: „Občanský princip“ byl vždy hájen jen většinovým obyvatelstvem a měl sloužit ke zdůvodnění odbourání či neposkytnutí kolektivních práv menšinovému obyvatelstvu a jeho postupné asimilace.[35] Menšinové obyvatelstvo ovšem ve všech případech tyto pokusy celkem pochopitelně odmítlo. Reálně vlastně tedy nešlo o vytvoření občanského národa západoevropského typu, ale naopak: o postupné vytvoření etnické homogenity.

Pokusy o vytvoření etnicky čistého území jako předpokladu příští politické konsolidace nově vzniklého státu přitom nacházíme ve všech oblastech někdejší Titovy Jugoslávie s výjimkou Slovinska, které ovšem bylo již před vyhlášením nezávislosti v roce 1991 etnicky vysoce homogenní. Současně na území někdejší Jugoslávie nacházíme jev známý při rozpadu velkých mnohonárodních států: osamostatnění odmítá vždy ta národnostní skupina, která by se v novém státu dostala do postavení menšiny.[36] Z tohoto pohledu je nutno posuzovat vzpouru Srbů v Chorvatsku po vyhlášení nezávislosti roku 25. června 1991 i vzpouru bosenských Srbů a po nich i bosenských Chorvatů po vyhlášení svrchovanosti Bosny a Hercegoviny 15. října 1991. Ve všech případech se ukázalo, že samostatnost podporuje jen většinové obyvatelstvo. Menšina dává přednost setrvání v původním mnohonárodním státu, kde je „jednou z mnohých“, ale odmítá začlenění do nového státu, koncipovaného jako stát národní, kde by byla nutně v druhořadém postavení. Uvedený princip se projevil „dominovým efektem“ i v dalších případech, které na první pohled nebyly tak zřejmé. Patří k nim i odtržení Makedonie od zbytkové Jugoslávie koncem roku 1991.[37] Makedonie byla ochotna setrvat v jugoslávské federaci mající mnohonárodnostní charakter, protože v jejím rámci byl mladý a teprve nedávno vytvořený makedonský národ jako“jeden z mnohých“ chráněn. Nebyla však ochotna setrvat ve zbytkové Jugoslávii, která by byla jen velkým Srbskem, protože v jejím rámci by se Makedonci stali menšinou s perspektivou obnovení srbizačního tlaku prováděného v letech 1913-1915 a 1918-1941. Avšak současně i vzpoura makedonských Albánců, která doutnala po celá desetiletí, aby vypukla otevřeně v roce 2001 nese stejný rukopis: Albánci neměli zájem stát se menšinou v makedonském národním státě, požadovali už na počátku devadesátých let uznání Makedonie za stát dvou národů a když jim nebylo vyhověno, vzbouřili se. Je také samozřejmé, že nealbánské obyvatelstvo v Kosovu a především zbytky tamních Srbů, razantně odmítají možnost samostatnosti Kosova, protože by to znamenalo stát se menšinou v albánském moři.

Pokud jde o často vzpomínané etnické čistky, je pravda, že se Srbové snažili etnicky vyčistit po roce 1992 „svou“ část Bosny (Bosenskou Krajinu), ale stejně postupovalo i Tudjmanovo Chorvátsko vůči Srbům, když obsadilo znovu v letech 1991-1992 odtrhnuvší se Chorvatskou Krajinu a Slavonii. Rovněž bosenští, resp. hercegovští Chorvati vyháněli muslimské obyvatelstvo a Muslimové zase vyháněli především Srby. Důsledkem nuceného exodu Srbů z Chorvatska a Bosny je dnes několik set tisíc uprchlíků živořících na všech stranách.

Shrnutí: základním způsobem vzniku moderních národů na Balkáně byl etnicko-jazykový princip kombinovaný s vědomím náboženské příslušnosti a v některých případech s vědomím státnosti v minulosti. Všechny moderní státy vzniklé na Balkáně byly koncipovány jako státy národní. I když se navenek snažily zdůrazňovat politický charakter národa (tj. národa občanském, v západoevropském slova smyslu, kde výraz „národ“ je synonymem k pojmu „občané jednoho a téhož státu“, ve skutečnosti byly všechny tyto státy budovány na etnickém principu s cílem postupně sjednotit všechny národní příslušníky. Pokusy o vytvoření širší federace (v případě Jugoslávie) se ukazují z historických důvodů jako trvale nerealizovatelné.[38]

 

Notes

[1] Vědomí existence vlastního „národního“ státu v minulosti, i když tento stát již zanikl, mělo ovšem velký význam pro utváření novodobých národů. Státoprávní a historické reminiscence jako národotvorný faktor se silně uplatnily u Čechů, Poláků, Chorvatů, Maďarů, Litevců.

[2] Vazba na jazyk je u středoevropských národů silnější, než na náboženství, protože řada těchto národů je nábožensky různorodá a nedá se jim přiřadit jen jedno náboženství. Katolictví jako identifikační faktor se prosadilo plně jen u Chorvatů a u Poláků. Vazba na jazyk je silná i z historických důvodů, neboť ve středověku byl pojem jazyk (lingua) často chápán jako synonymum etnické příslušnosti.  

[3] K tomuto problému viz obecněji: Miroslav Hroch: Obrození malých evropských národů. Praha 1971, týž: (ed.): Pohledy na národ a nacionalismus. Praha 2003, s. 9-23, Jan Rychlík: Češi a Slováci ve 20. století. Bratislava 1997, s. 15-23. V obou publikacích viz i odkaz na další literaturu, kterou zde pro nedostatek místa nelze uvést.

[4] Tento fakt byl silný především u Srbů, Bulharů a Řeků, kteří za „svůj“ stát přijali Byzanc. Určité prvky působily i u Rumunů v podobě starých knížectví (Valašsko, Moldavsko).

[5] Identitou Řeků bylo původně pravoslaví, které je oddělovalo od muslimů (ztotožňovanými obecně, byť historicky nesprávně, s Turky). V další fázi se nicméně ukázalo, že vznik autokefálních pravoslavných církví – především srbské a bulharské – může působit jako národní identifikátor takto vznikajících národů i v rámci pravoslaví jako celku, především právě ve vyhraňování se proti řeckému vědomí (kulturnímu helenismu).

[6] O osmanském systému v bulharských zemích viz např. Petăr Mutafčiev – Vera Mutafčieva: Istorija na bălgarskija narod. Sofia 1998, s. 336-351.

[7] Tamtéž, s. 358-359.

[8] Pojem „rakouský“ a „“Rakousko“, stejně jako „turecký“ a „Turecko“. jsou více-méně tradiční, byť historicky nesprávné. Název Císařství rakouské (Kaisertum Österreich) pochází teprve z roku 1804, do té doby neměly državy, ve kterých vládli Habsburkové žádný oficiální název. Pojem „Rakousko“ byl ovšem používán neoficiálně pro tyto země již dříve a to z toho důvodu, že od 16. století byli v západní Evropě za habsburskou dynastii označováni jen Habsburkové vládnoucí ve Španělsku a jeho državách, zatímco habsburská větev vládnoucí v českých zemích, Uhrách a rakouských zemích označována jako „rakouská dynastie“ (Casa de l´Austria). Podobně výraz „Turecko“ pro osmanskou říši vznikl v západní Evropě, ačkoliv Turci tvořili v osmanské říši jen menšinu obyvatelstva. Oba pojmy nicméně používám v této studii jako pojmy tradiční.

[9] Miroslav Šesták – Miroslav Tejchman – Lubomíra Havlíková – Ladislav hladký – Jan Pelikán: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998, s. 128.

[10] J. Rychlík: Dějiny Bulharska. 2. Vyd., Praha 2002, s. 160.

[11] M. Šesták a kol.: Dějiny jihoslovanských zemí, s. 192.

[12] Valeri Stojanov: Turskoto naselenie v Balgarija meždu poljusite na etničeskata politika. Sofia 1998, s. 59-91. Tam viz i odkazy na další literaturu.

[13] J. Rychlík: Dějiny Bulharska, s. 269.

[14] Cařihradskou konvencí (někdy označované též jako novopazarská) mezi Rakousko-Uherskem a osmanskou říší z 21. 4. 1879 byla suverénní práva sultána nad Bosnou a Hercegovinou výslovně potvrzena, v praxi však toto ustanovení nemělo žádný význam.

[15] Již za rakousko-uherské okupace vznikla idea integrálního bosňáctví (bošnjaci), která hodlala vytvořit ze všech slovanských obyvatel Bosny a Hercegoviny bez ohledu na náboženství jeden národ na územním principu. Rakousko-uherské úřady tento trend podporovaly, avšak brzy se ukázalo, že projekt je nereálný, neboť bosenští Srbové a Chorvaté měli v této době již jasně zformované národní vědomí. Metamorfosou původní bosňácké myšlenkz nakonec naopak vznikla národní identita bosenských muslimů. Podrobněji viz Ladislav Hladký: Bosna a Hercegovina. Historie nešťastné země. Brno 1996, s. 48-49. Tam viz i odkazy na další literaturu. Poprvé se bosenští Muslimové mohli hlásit k muslimské národnosti při sčítání lidu roku 1971 (L. Hladký, op. cit., s. 103).

[16] M. Šesták: Dějiny jihoslovanských zemí, s. 304-305.

[17] L. Hladký: Bosna a Hercegovina, s. 55-56.

[18] Na počátku 20. století se dějištěm krutých operací stala především Makedonie. V tomto případě již šlo nejen o to vyhnat odtud „Turky“, ale rovněž rozhodnout, komu potom bude území patřit. V oblasti operovaly vedle řádných oddílů turecké armády a bašibozuků i řecké, srbské, bulharské i albánské partyzánské oddíly, které často vybíjely etnicky „cizí“ obyvatelstvo. Kromě toho se na „svatém boji za národ a vlast“ přiživovaly bandy obyčejných vrahů a lupičů bez rozdílu náboženství a národnosti jejichž příslušníci vedli „boj“ především za zájmy vlastní kapsy. Srv. např. Duncan M. Perry: The Politics of Terror. Durham and London 1988, pp. 25-26, 189-193.

[19] Podle Ernesta Gellnera je právě snaha podřídit všechny národní příslušníky téže politické moci podstatou moderního nacionalismu, protože ten jako politická teorie požaduje, aby etnické hranice nebyly přeťaty politickými hranice (Národy a nacionalismus, české vydání, Praha 1993, s. 12). V balkánských podmínkách existují lokální varianty této politické teorie u všech národů, přičemž etnické argumenty se zde mísí s argumenty historickými (často jedny i druhé jsou ovšem velmi problematické). K uvedeným teoriím patří např. řecká megali idea, která hodlala vytvořit moderní Řecko jako nástupce Byzance, idea Velkého Bulharska, snažící se o vytvoření bulharského státu v hranicích stanoveným sanstefanským mírem, dále idea Velkého Srbska, Velkého Chorvatska, Velkého Rumunska (Romănia Mare), Velké Albánie, ale také – po roce 1944 a marginálně v roce l990-1991- Velké Makedonie.

[20] J. Rychlík: Dějiny Makedonie. Praha 2003, s. 125-134.

[21] V. P. Potemkin (ed.): Dějiny diplomacie, (české vydání), II. (1872-1919), Praha 1948, s. 162-163.

[22] Miranda Vickers: The Albanians. A Modern History. 3rd ed., New York – London 1999, pp. 72-73.

[23] Otázka vývoje Makedonie je velmi komplikovaná a existuje k ní značně nepřehledná literatura. Odkazuji zde na svou syntézu Dějiny Makedonie (Praha 2003), kde je uveden i přehled hlavní literatury (s. 410-417).

[24] Podrobněji viz Elżbieta Znamierowska-Rakk: Sprwa Tracji yachodniej w politice bułgarskiej 1919-1947, Warszawa 1991.

[25] Hrvoje Matković: Povijest Hrvatske seljačke stranke. Zagreb 1999, s. 421-426.

[26] Ivo Goldštajn: Istorija na Hărvatija. (bulharské vydání). Plovdiv, 2003, s. 157-162.

[27] Tamtéž, s. 166-170. M. Šesták a kol.: Dějiny jihoslovanských zemí, s. 461-462.  

[28] L. Hladký: Bosna a Hercegovina, s. 83-84.

[29] M. Vickers: The Albanians., pp. 142-145, 149-159.

[30] O balkánské federaci uvažovala mimo jiné i jedna z frakcí VMRO.

[31] M. Šesták a kol: Dějiny jihoslovanských zemí, s. 543.  

[32] Jiří Vykoukal – Bohuslav Litera – Miroslav Tejchman: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989. Praha 2000, s. 614.

[33] V. Stojanov: Turskoto naselenie..., s. 204-214.

[34] Akademik Nikola Todorov údajně odůvodnil americkému žurnalistovi Robertovi Kaplanovi násilnou bulharizaci Turků následovně: „Stát musí hájit zájmy národa. Na balkáně je příslušnost k národu určující. Musíme se starat, aby se menšina nestala většinou.“ Cit. podle J. Vykoukal a kol.: Východ..., s. 622.

[35]

[36] Stejný jev se projevil při rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918. Tak např. jakmile 28. 10. 1918 vyhlásil v Praze Národní výbor samostatný československý stát, chápaný jako národní stát „Čechoslováků“ (ve skutečnosti spíše Čechů), vyhlásili Němci žijící v Čechách a na Moravě odtržení pohraničního území od českých zemí a vyslovili přání setrvat v rámci Rakouska. Podobně i Maďaři na jižním Slovensku odmítli prohlášení Slovenské národní rady z 30. 10. 1918 o odtržení Slovenska od Uher a připojení k českým zemím. Podobně 19. 10. 1918 vyhlásila Ukrajinská národní rada ve Lvově samostatnost Ukrajiny, což však okamžitě odmítlo tamní obyvatelstvo, vzbouřilo se a za pomoci polského vojska prosadilo koncem listopadu připojení Lvova a východní Haliče k Polsku.

[37] J. Rychlík: Dějiny Makedonie, s. 253-254.

[38] Nemožnost vytvoření jiných, než národních (a relativně etnicky homogenních) států na Balkáně, se ukázala poprvé již za mladoturecké revoluce v letech 1908-1909 v osmanské říši. Revoluce zavedla konstituční režim a vyhlásila rovná politická práva pro všechny občany bez rozdílu náboženství či národnostní příslušnosti. Po počátečním „sbratření národů“ se však velmi rychle se však ukázalo, že část tureckých vůdců chápe rovnost v tom smyslu, že všichni občané říše budou prostě „Osmany“, tj. v praxi – doposud heterogenní osmanská říše se v budoucnosti měla stát tureckým národním státem. Tento program – nepřijatelný pro slovanské obyvatelstvo, Řeky a Albánce - byl na zmenšeném území Turecka realizován po první světové válce.